Můj první závod na kolečkách

Můj první závod na kolečkách.docx (206763)

V srpnu jsem si pořídil kolečkové lyže na klasiku, pravidelně celý měsíc trénoval a 13. září se postavil na start výjezdu na Špindlerovku. Kolečkové lyže jsou tak trochu lyžování na ruby. Závodí se na nich totiž do kopce, s kopce by to bylo s ohledem na velmi omezené možnosti brždění příliš nebezpečné. Pokud tedy na kole či na skutečných běžkách přetrpíte stoupání s vidinou lahodného sjezdu, nic takového Vám tahle kolečka nedopřejí. Místo toho se můžete těšit na opravdovou, ničím nerušenou dřinu. Zasloužená a o to slastnější úleva přichází až po dosažení cíle.

Čekalo mě 10,5 km hladkého asfaltu a převýšení 550 metrů. Z našeho týmu bohužel nikdo další nedorazil. V němém úžasu jsem pozoroval ostatní závodníky, jak se v rámci rozcvičky suverénně prohánějí na těch vratkých prkýnkách rychlostí, o které jsem do té doby ani nesnil. Pochopil jsem záhy, že moje technika a fyzické dispozice jsou někde jinde a pokorně se zařadil na konec startovního balíku. S úlevou jsem nedaleko v tom hejnu chrtů zahlédl borce, který podobně jako já nedisponoval vosím pasem a svaly umně překryl pár kilogramy poctivě našetřeného tuku.

Najednou se ozval výstřel a byl jsem na startu sám. Konečně spouštím svůj sport-tester a za přívětivého povzbuzování přihlížejících s očima zabodnutýma do silnice vyrážím soupažmo vpřed. S vypětím všech sil dojíždím nějaké dorostenky, abych je na konci Špindlu nechal opět ujet. Neodbytně cítím, že já budu muset své tempo zvolit trochu uvážlivěji.

Projíždím lesem a matně si uvědomuji, že je skutečně krásný den. Sluníčko svítí. Teplotu odhaduji na nějakých 18°C. Jede se převážně ve stínu. Já bych přesto nejraději svlékl i tu jedinou vrstvu, kterou jsem si pod číslo vzal. Mokré triko se mi lepí na záda a tahá za paže. Do očí a po brýlích mi stéká pramínek potu, který nevyschne až do konce závodu. Smiřuji se s rozmazaným výhledem. V danou chvíli to není zdaleka to nejhorší. Jedu na hraně svých možností, občas zavrávorám při příliš silném a špatně koordinovaném odrazu. Pokouším se hlídat si techniku a držet tempo.

Žene mě dopředu představa, že dojedu s propastným odstupem. Nikdo mě tu sice nezná a nikoho tady (kromě ženy a dětí) můj výkon nezajímá, nechci se však zviditelnit tímto způsobem. Mozek zřejmě v návalu nezvykle silných dávek kyslíku chrlí mučivé myšlenky. Kéž bych ho uměl vypnout, aby mě nemasíroval vzkazy o tuhnutí v bedrech, cukání v tricepsech, soupeřích v nedohlednu. Najednou se mi vybavuje rozhovor s Kristianem (9):

-         Tati, proč také nejsi olympijský vítěz?

-         Neměl jsem takové štěstí, aby mě rodiče v dětství dali na nějaký vhodný sport a umožnili mi poctivě a vytrvale trénovat. Ty tu možnost máš, tak jí koukej využít, ať nemusíš odpovídat na podobné otázky svého synka.

Pěkná blbost. V duchu upřímně děkuji svým rodičům, že správně vyhodnotili mé schopnosti a sportem na závodní úrovni mě zbytečně nezatěžovali. Vyjíždím ze zatáčky a pár set metrů před sebou vidím jednoho zpozdilého závodníka. Po několika kilometrech se mi daří ho dojet a v zatáčce necelý kilometr před cílem dokonce předjet. Snažím se ještě zvýšit tempo. Poslední zatáčka. Teď na to vlítnu, ještě se kousnu a rozjedu to, co to dá. Cíl se blíží. Posledních 300 metrů. Slyším Kristiana, jak vysokým tónem nechápavě volá:

- Tati, seš strašně pomalej! Přidej!

Jak „roztomilé povzbuzení“. Děti jsou zkrátka poklad. Konečně cíl. Nejsem poslední. Vyhrál jsem (sám nad sebou). Přichází žena. Má na krajíčku:

-         Nevím, proč něco tak strašného děláš. Ti lidé tady jsou skuteční sportovci. Chceš, aby to s Tebou seklo?!

Chápu jí. Má o mě strach. Vytrvalostní sporty jsou jí cizí. Nesnáší hory a zimu. Ještě, že tu mám našeho benjamínka. Rubenek (3) si pohrává s lyžemi. Usmívá se a v očích mu jiskří. Sice jsem pohořel v přímém souboji se středoškolačkami, ale aspoň jsem dal pěkný příklad „aktivního odpočinku“ synáčkovi.

-         Ruby, budeš taky závodit na kolečkách jako tatínek?

Podíval se mi do očí. Zářivě se usmál a překvapivě pevným hlasem pronesl odhodlaně „NE!“.

-         Aspoň, že ty děti mají rozum, když jejich otec je úplný blázen.

-         Ale vždyť to bylo jen 10,5 km.

-         Máš tohle zapotřebí?

-         Mám. A co teprve Marcia longa. Ta má 70.

-         To si nejel. A nepojedeš.

Tiše se usmívám. Na tento rozhovor mám ještě pár měsíců čas. Je mi skvěle. Jsem dokonale šťastný. Dnes jsem se skutečně překonal. To se mi podaří málokdy.

Láďa Zvolský

Pár technických dat:

Čas 1:05:55 hod. Vzdálenost 10,5 km. Průměrná rychlost 9,6 km/hod. Průměrná TF 168. Maximální TF 181. 1206 kcal. PTE (SUUNTO) 5.0.