Nejvíc nejlepší Tauplitzalm maraton

Všichni občas děláme věci, které občas nedávají smysl. Jednoho dne uprostřed prosince začalo být teplo, a teplo bylo další tři měsíce. A pak členové týmu BORCI zdar! dostali nápad jít si ještě zazávodit na běžkách! Popadli jsme běžky a začali je dávat do auta. Asi ve dvaceti stupních. Sousedé se ptali: Proč to děláte? Za co bojujete? „Chce se nám běžkovat, prostě se  nám chce“, odpovídáme, a vyrážíme do Rakouska na Tauplitzalm maraton, závod, kde první přihlášený byl ten pán, co mu říkají Standa Řezáč... Říkali nám, že ten Tauplitzalm je úplně něco jinýho, než české hory. Kromě českých písniček z reprobeden a placení v korunách v Haus Alpinu taky byl... 

Máma vždycky říkala, že zázraky se dějí každý den. Nikdo tomu nevěří, přesto je to tak. Přijíždíme na Tauplitzalm a nevěříme vlastním očím. Kam se člověk rozhlédl, hromady sněhu, neuvěřitelné. A to prý v jiných zimách tu ho bylo v tomto období mnohem víc... Je úplně nádherně, a tak jsme dostali nápad vyrazit na trénink po trati závodu. Jedu s kamarádem Jindrou, máma mi řekla, abych nikam nejezdil s cizími lidmi. Běželi jsme nejdřív skrz startovní rovinu, a když jsme jí proběhli, vyběhli jsme na první kopec. A když jsme byli na prvním kopci, řekli jsme si, že vyběhnem ještě na druhý kopec. Z druhého kopce přebíháme na červený okruh. A když už jsme byli tak daleko, zahnuli jsme ještě na modrý okruh. Z přírody jsme tady toho viděli opravdu hodně. Šli jsme dlouhatánský trénink. „Tak co, našel si už formu, Libíku“, dělá si ze mě Jindra hned po jeho skončení legraci. „Já nevěděl, že ji mám hledat“, odpovídám popravdě.

No, a pak jdeme připravit běžky na závod. Na Petrovi Novákovi, prvním českém vítězi Dolomitenlaufu, loudím zakoupení prášku, parafín HF vlastním vlastní. Nakonec se podařilo, a prášek je na lyže usypáván. Ale chci jen akorát. Máma vždycky říkala, že člověk má mít jen tolik, co potřebuje. Zbytek je jen na vychloubání. Na vychloubání ale není moje zažehlování. „Druhá lyže už je lepší“, chválí reprezentant Petr, když mému trápení přihlíží. Ale pomáhal jsem z parafínem kolegovi Láďovi. A protože parafínovat umím a dokonce to mám rád, dělal jsem to zadarmo.

To mázu hned ráno probírám s Martinem Jakšem. „Dej tam kombinaci červenýho s fialkou, tři ku jedné“, radí. Současně v této souvislosti potěšil informací, že na promazaném skiatlonu na olympiádě si sám lyže nedělal. A jde se na start. Tak je krásně! Ten slavný Standa Řezáč odpálil světlici, a my slyšíme od další členky našeho týmu Kamči: Utíkejte, borci, utíkejte!“ A od té chvíle jsem stále jen utíkal. Kdybych vám to neřekl, nevěřili byste, ale já jsem rychlý jako vítr. Jen jsem to přehnal s klistrem a hlavně délkou mazací komory, a lyže vůbec nejedou. Ale pro hlupáka každý hloupý. Jenom uběhnu 10 kilometrů, a už jsem ve druhém kole. No nevěřili byste tomu? 

Máma říkala, že člověk musí odložit minulost, a pak zase může jít dál. Máma je moc chytrá paní. Zapomínám na svůj mizerný výsledek, a vychutnávám pohodu na Haus Alpinu. Dlouho kecáme s tím Standou Řezáčem, co ho kdysi napadlo, že by nebylo špatný vyhrát Vasův běh. Ale někdo si řekl, že to není zas tak dobrej nápad. Ale určitě teď vím, proč nechali letos ujet Laugalanda, a jak mu jde život. Ale nejvíc nejlepší kamarádka tam s námi byla Adélka Boudíková. Jaká pohodová holka, jak  nezkazila žádnou srandu, a jaký dárek, jaké překvapení osobně připravila pro Jindru k jeho narozeninám...

A to je tak asi všechno.

BORCI zdar!

Libor Hlaváč