New York maraton 2012

Dobrý den,

původně jsem zamýšlel sepsat reportážní povídku o účasti na jednom z největším světovém maratonu, běhání a taky o úžasných lidech, co občas běhají se mnou (plánováno tak na 8-10 minut čtení, tj. maximálně třetina přestávky určené na oběd v práci), leč známé okolnosti tomu nechtěly dopřát, závod být neměl, pak měl a nakonec nebyl - a tak jenom tato stručná zpráva. Trochu mě to mrzí, člověk na ten závod dopředu myslí, šetří se a připravuje, tj. pije maximálně 3 piva za rok, nepřechází na červenou a nasazuje čepici, i když svítí slunko, no ale co už... Je otázkou, jestli je to možné vyložit tak, jako že paráda, zažili jsme něco mimořádného, ale na to dokážu odpovědět asi až se někdy do NY (jestli se podaří) vrátím a zažiju tam standardní pobyt ve stylu japonských turistů... 

Po návratu jsem dostal stovky otázek, jaké to tam ve skutečnosti bylo, jak to lidi brali a jestli zprávy vysílané u nás odpovídaly skutečnosti. Není jednoduché odpovědět, ale k částečnému vykreslení situace aspoň stručně (no, asi kecám, stručně to moc neumím) vylíčím tři historky, které mi určitě budou NY 2012 připomínat dlouho:

1) V pátek večer, tj. asi 3 dny po hurikánu, jsme navštívili historicky první sportovní událost v NY po řádění ničivého živlu, basketbalové utkání v Medison Square Garden mezi místními Knicks a jejich nenáviděným soupeřem, Miami Heats v čele s ještě nenáviděnějším LeBronem Jamesem, asi nejlepším basketbalistou současnosti, při jehož každém dotyku s míčem celá hala bučela. Vedle nás se usadila rodinka, taťka, zarytý fanoušek Knicks, který nešel pro slovo, nebo spíš nadávku, daleko a se kterým bych ani do pěstního sporu jít rozhodně nechtěl, jeho usměvavá a strašně příjemná manželka, které šlo hlavně o rodinou pohodu, a oběma milovaná dcera, mimochodem fandící Heats. Už nevím v které minutě, hráči Miami vypíchli míč a šli do protiútoku dva na jednoho. Hráč Miami s míčem situaci dokonale využil, obehrál jediného protihráče soupeře a vyhodil míč do velké výšky před obroučku koše. Na to čekal druhý hráč Miami v akci, nesnášený LeBron James. Mohutně se odrazil, zachytil míč a famózně ho zasmečoval do koše. Bylo to úžasné. Strašně moc fanoušků (a to i někteří místní) zajásalo a zatleskalo, stejně jako já. Ale já to asi neměl dělat. Zmiňovaný velkohubý fanoušek Knicks se na mne, naštěstí přes manželku, podíval ne zrovna pěkným pohledem a říká: "Tady se lidi radují, a tam venku někteří nemají elektriku nebo dokonce ani kde bydlet.." Uznal jsem, byla to pravda, no příště si musím dávat s těmi projevy fandění větší pozor. V tu chvíli ale pozornost diváků strhli útočící Knicks, snad během vteřiny dali 4 přihrávky na hráče v poli, jehož střela asi z 8 metrů znamenala 3 body pro domácí. Taky paráda. Pan Solidarita vyletěl, jako by právě dostal do zadnice první dávku proudu určený pro jižní Manhattan  (a to ne poprvé), řval na celou halu a bez ohledu na to, jestli někdo bydlí nebo nebydlí, mával rukama jako vítěz etapy na Tour de France. Takže jestli se někdo ptá, zda to místní lidi, přímo hurikánem nepostižení, neštěstí druhých prožívali, tak říkám, že určitě ano, ale někteří z nich zkrátka po svém...  

2)  Pro mě největší zážitek v NY se odehrál ve středu, kdy ještě nejezdilo metro, a tento nepřímo souvisí dohromady jak s hurikánem, tak s maratonem. Situace s dopravou do města byla naprosto tristní. Z Queensu, kde jsme bydleli, se dalo dostat pouze busem, do kterých se ale nedalo dostat, anebo taxíkem. Jeden jsme si bez problému vzali, jeli sice na Manhattan 2 hodiny a zaplatili  80 dolarů, ale díky bohu za to. Večer se situace nejen že nezlepšila, ale byla stokrát horší. Na náš bus byla fronta, jejíž konec nebyl vidět, a bylo jasné, že se takhle nedostaneme na hotel ani do půlnoci. Druhá osvědčená varianta taky naprosto selhala - nikdo z taxikářů nechtěl jet do Queensu, neboť bylo jasné, že by se dlouho vraceli, a ještě pravděpodobně prázdní a bez peněz. Stojíme u mostu Queensboro bridge a náš závěr není pěkný, ale zato je jasný - není možné se dostat zpátky do Queensu! Napadá mě ještě jedna varianta, která ale neslibuje příjemný zážitek - dostat se pěšky (i s nákupama) přes dlouhý větrný most na druhou stranu a tam odchytit nějaké místní taxi, které vozí lidi jenom pro Queens. Je hned jasné, že podobnou myšlenku mají i desítky a stovky ostatních lidí v podobné situaci. Reportér CNN tuto celkovou situaci večer ve zprávách pohotově zachytil v reportáži nazvané trefně " A Tale of Two Cities", s nijak přehnanými záběry na lidi, jak se rvou hlava nehlava do autobusu. Míříme po chodníku na most, odkud se ale lidi vrací: "Tam nechoďte, tam je chodník zavřený" Ptáme se hlídkujícího policisty: "Zkuste zajít víc pod most, tam by mělo jít se na most dostat" Ach jo... Ve tmě ( bylo už po 7 večer), se vydáváme cestičkou plnou kaluží mířící pod most, s námi i ostatní, jeden pokukuje po druhém. Už jsme skoro u řeky, ale žádnou cestu na most nevidíme. Vracíme se, ale nikdo neví, co bude dál. A za této celkově velmi nezáviděníhodné situace se stalo něco neuvěřitelného - něco, na co myslím řekl bych stejně často a intenzivně jako pověstný Vinnetou na zvony ze Santa Fé. K popisu toho musím citovat Bolka Polívku alias Bohumila Stejskala z filmu Dědictví aneb K...ahošigutntag: "Normálně se nám, vole, zjevil anděl..." Anděla představovala útlá, velmi mladá dívka, já bych jí odhadl tak na 17-18 let. Tento odhad ale mátl fakt, že se nacházela za volantem krásného žlutého taxíku. "Kam potřebujete?" "Do Queensu", odpovídám,"ale nemůžeme se tam dostat, žádný taxík nás nechce vzít a nemůžeme najít cestu na most" "A kolik vás je?" "5" "Ale já můžu vzít jenom 4 a stejně jenom těsně za most, jedu do garáží a už jsem tam měla dávno být" "A nemůžete udělat výjimku?" A zaplatíte za mě pokutu?" "Jasně!" "Tak si nasedněte, ale jsme domluveni, jenom za most, dál ne". Přitaká vám: "Ano, slyšel jsem to, jsme domluveni". Vjíždíme na most, dívenka rukou popohání auta před námi, aby ji nikdo nechytil s přeplněným autem. Vyzvídám, jak dlouho dělá taxikářku. "Devatenáctý den", vykřikne nadšeně, a div že nezatleská. "Tady přes ten most vede trasa maratonu, že?" Má otázka ji vyloženě zaujme: "Vy jste se přijeli podívat na maraton!?" "Ne podívat, běžet" "Wow, no to je úžasné!" Nadšeně se na mě dívá. Už jsme za mostem a je jasné, že budeme muset vystoupit. "Nemůžete nás vyhodit někde, kde se dá chytit další taxík? " "Zkusím to nějak udělat, nebojte, vždyť si musíme vzájemně pomáhat" Na první pohled je to ale prohrané, i tady čekají davy lidí se stejným problémem. Dívenka tedy jede dál, nakonec u benzínky zastavuje a bere telefon.. Volá mamince kvůli benzínu a potom domlouvá náš odvoz.. Není úspěšná. "Nebojte, vše má řešení!", prohlašuje rázně. Pak volá do garáží, bere mapu. "Chtějí odvést někam, kde jsem nikdy nebyla". Zapisuje si adresu našeho hotelu, a s námi to vypadá díky ní čím dál líp. "Tak vás tam můžu odvést sama", oznámí s vítězoslavným úsměvem. Ulevuje se nám, je naprosto úžasná. Vyjíždíme zpět na auty přeplněnou ulici. "Můžu vám říct jeden můj příběh?" "Ne", odpovídám, protože jsem blbě rozuměl a ještě blběji si to přeložil. "Ne??", dívenka se mne zklamaně zadívá. "Ano, ano", křičí holky zezadu, a bouchají do mě, abych se opravil. "Promiňte, teda ano, špatně jsem rozuměl". Dívenka se usměje a začne vyprávět, jak se rozhodla běžet v Houstonu maraton, jak měla na trénink jen 10 dní a jenom hodinu denně. Nastoupila na start, ale nemusela běžet celý maraton, mohla klidně po půlce zaběhnout do cílové roviny a být klasifikována na půlmaratonu. Rozhodla se, že se rozhodne až v závodě. "Tak běžím a najednou jsem na konci první míle", a nastavuje ke mně ruku, abych si s ní plácl. Stalo se. "Běžím dál, a teď už jsem na konci druhé míle", zase otočení a plácnutí. Konec třetí míle málem nepřežil místní policista, který v křižovatce řídil dopravu a nemínil uhnout našemu taxíku plného běžeckého nadšení. Na konci půlmaratonu se dívenka rozhodla pokračovat v běhu dál, takže pokračuje i naše zábava. "Už jsem nemohla běžet a mohla pouze jít, a plácala jsem i těmi, co fandili, a i s těmi, co mne předbíhali, aby dopadli co nejlépe". No bylo to prostě zlatíčko. "Nakonec jsem maraton dokončila za 6 hodin, a hned to volala mamince, která neměla o ničem tušení a bylo to pro ni překvapení" To mne velmi potěšilo, protože jsem to kdysi v Aténách udělal stejně, což jsem dívce (pocházející částečně z Kuby a Peru) hned řekl. Byla nadšená. Ale to už asi 165 cm dobra za volantem zastavovalo před naším hotelem. "Dělá to 6,50 dolarů", oznamuje dle taxametru, který zapnula až v půli cesty. Dáváme jí 20 a loučíme se. "Ta ale nemůže dělat taxikářku v New Yorku, ta sem vyloženě nepatří", komentuje to Radek. Byl to velký zážitek, vzpomínám na ni často - je to totiž parádní pocit, že vždycky na světě člověk najde někoho, kdo se nechová jak ty newyorské (s prominutím) penězohladné taxíkářské sračky... 

3) Samostatnou kapitolou sou v USA nákupy. To se sice všeobecně ví, ale vše na sto procent pochopit lze až když to tam člověk zažije sám. Kromě hromady oblečení a bot se rozhoduji koupit taky běžecké sluneční brýle, nejlépe v Expu, místě setkání běžců před maratonem. Vybírám si ze stojánku jedny moc pěkné, zkouším si je a rozhoduji pro koupi. Platím 29 dolarů, paní brýle vrací na stojan a vytahuje ze šuplíku nové - brýle cestují do látkového obalu, mně do ruky a následně do tašky. Na hotelu brýle prohlížím a ouha - přes jedno sklo není vidět, sklo je matné a mlhavé. "Vezmi to do doma do optiky, tam ti to vyčistí", radí mi holky. Po návratu do ČR tak činím. "No, to máte poškozenou čočku (nebo tak nějak - pozn. aut.), je potřeba to obrousit - bude vás to stát asi 800 - 1000 Kč, a nebo si kupte u nás nové“. Nové ale tady stojí přes 3600,- Kč, volím tedy obroušení jako levnější variantu, platím zálohu, dávám na sebe kontakt, kdyby něco, a odcházím. "No asi ne každý levný nákup v Americe musí být výhodný", říkám si venku. Na druhý den mám telefon z neznámého čísla: "Pane, vy jste dal k nám včera sluneční brýle na obroušení?" "Ano" "To bylo kvůli té matnosti levého sklíčka" "No ano". "No ale ta je tam kvůli tomu, že jste si nesundal ochrannou fólii, jinak ty skla jsou velmi kvalitní a podle mě i drahá, takže tím broušením bysme je spíš poničili... Přijďte si prosím zpátky pro brýle, vrátíme vám zálohu.." Takže asi tak...    

Děkuji za pozornost a někdy u sportovní reportáže nashledanou

Libor