New York maraton 2013

We think in minutes and miles

Do New Yorku jsem letošního roku přiletěl už podruhé v životě, s nadějí, že tentokrát se již konečně dočkám a zúčastním zdejšího slavného maratonu. Protože jsem se letos vydal do NYC v podstatě na otočku a přitom toho měl v plánu mnohé, pořád jsem si musel hlídat čas – a tedy jestli není potřeba cestou na metro víc pohnout, u jídla strávit méně času než obvykle nebo návštěvu toalety odložit až na dobu po vstupu na stadion nebo do divadla... A tak se hlavní motto mé letošní dovolené uvedené v nadpise v podstatě nevztahuje jen na maraton samotný, ale žel i na dobu před ním – ale díky tomu zase dokážu popsat, kdy kde co. Ale přiletěl jsem hlavně kvůli maratonu a myšlenka na něj se se mnou v New Yorku táhla jak červená niť – občas jsem měl tendenci z toho i trošku blbnout, ale co už... I když jsem toho nakonec zažil hodně, na události spojené s maratonem budu stejně vzpomínat určitě nejvíc.

29.10.2013 – 16.35 hodin newyorského času: Přilétáme na letiště J.F.Kennedyho, nějakou dobu si povídám z Češkou sedící vedle mě. Původně jsem ji podle sportovní postavy taky podezříval, že se letí do NY proběhnout, ale prý ne, letí domů do Dallasu. To jsou věci.. V letadle z Amsterdamu bylo plno maratonců, o tom nebylo podle oblečení pochyb, překvapivě zejména těch z Holandska. Uvedené letiště mohu jen doporučit, zejména fronta na odbavení u imigračního úřadu byla neskutečně krátká. Jen stačilo počkat, než si mladá dívka z mého letadla nad jí předkládanými papíry trošku pobrečí, a pak čelit otázce: „Proč jste přiletěl?“ Loni nechtěli vědět nic, paní byla letos zvědavější. „Aha, a jaká je to vzdálenost, ten maraton?“ „A kolik to dělá v mílích?“ Paní si odpovědi pečlivě zapisuje perem na papír, něco přepočítává, pak vesele zamžiká očima a říká: „Správně, můžete jít..“. Jojo, tak to bychom měli...

31.10.2013 – 10:30 hodin newyorského času: S lehkým napětím mířím ke břehu řeky Hudson, která obtéká Manhattan řekněme ze severovýchodní strany. Na 38. street se totiž nachází Jacob Javits centre, budova, která mě zajímá ze všech staveb světa momentálně nejvíc – zde se totiž vydávají vstupenky do maratonského ráje, závodní čísla. „Neudělal jsem někde chybu, nezapomněl jsem na něco?“, honí se mi hlavou, když si stoupám do fronty ke kontrole zavazadel. Docela mě překvapuje, kolik je ve frontě žen a dívek... Za chvilku ukazuji k nahlédnutí můj batoh s nápisem: Runczech.com. „A toto je co?“, ptá se trochu nedůvěřivě slečna v oblečku s nápisem Security, s poukazem na krabičku umístěnou v batohu. „Dárek, který jsem právě koupil“, odpovídám popravdě. Dívka roztaje: „Jé, pro mě?“ „Ne, snad až příště“. Dívka si lehce povzdechne: „No dobrá, tak běžte...“. Ach jo, ti tady mají pořád starosti... Asi dvakrát se prokazuji potvrzením a pasem, a už to držím v ruce. Číslo 35-376 je tak lahodné, je to nejkrásnější číslo na celém světě! Jeho zelená barva je pro mě jako chlapce pocházející ze zemědělské rodiny taky naprosto správná.. Čísilko se na mě podívá, pozdravíme se. Jeho nevtíravé mlčení si vyložím jako projev důvěry, i jako deklaraci, že je se mnou připraveno bojovat o svůj osud, a tak ho následně co nejjemněji vkládám do pytlíku, který jsem rovněž obdržel. Tady pozor, tento je ale taky důležitý – dle rozhodnutí zdejšího organizačního výboru jen do něj mohou být při závodě uloženy věci na převlečení v cíli...

3.11.2013 – 4:20 hodin newyorského času: Budík končí nějaký můj pěkný sen! Aspoň kdyby to stálo za to... Následuje klasická ranní procedura, a hajdy na metro... Sakra, nejdu moc brzo, nebo naopak pozdě? Ukazuje se ale, že vše je OK, hned potkávám další kolegy... Zrovna první je nějaký Texasan, jehož rodina prý pochází z Maďarska a bratranec žije v Písku – s každým je nejdřív zkrátka řeč o tom, odkud je... Výjimkou je snad slečna následně sedící v metru naproti, která informuje, že je to její první maraton, že běžela zatím jen půlmaraton... „Ale maraton, to už je jen malý rozdíl“, vtipkuje Texasan... No, všichni se zatím pěkně bavíme... Maraton otázek „Where are you from?“ nicméně následně pokračuje i po přestupu na jinou linku. Fakt je, že občas se člověk dočká nečekané reakce. „Ahoj!“, reagoval například na moji odpověď nějaký Kanaďan, který má prý kamaráda v Praze. Ale stejně to v tomto směru vyhrála paní, kterou jsem potkal den před tím na muzikále. Sama byla z Philadelphie, mimochodem s její dcerou a vnučkou byly v celé budově skoro jediné, kteří byly oblečeni opravdu jako do divadla. Ta vzbudila moji pozornost informací, že zná některé české věty. „A jaké?“, hned vyzvídám. „Můj manžel vždycky říkal: „Chci jednu flasku piva...“ Ptá se, co to znamená v angličtině. Po mém překladu se paní podívala před sebe k pódiu a spíš jen tak pro sebe říká: „To jsem si mohla myslet...“.

3.11.2013 – 10:00 hodin newyorského času: Tak jsem se dočkal! Stojím na startu! Za sebou máme přísné bezpečnostní kontroly, převlečení, rozcvičení, návštěvu toalety – tady musím zmínit, že jde o první závod podobného formátu, kde jsem nečekal frontu – tolik tam bylo Toi-toijek! První vlna závodu už je asi 20 minut odstartována, a my čekáme na proceduru patřící jenom nám: americkou hymnu, výstřel ze skutečného děla a následnou možnost pohybu vpřed za zvuků známé písně „New York, New York“ od F. Sinatry. Já zrovna probírám taktiku a očekávané časy po trase (asi naposledy dle kilometrů) s italským kolegou – jak příznačné, první maratonské kroky totiž vedou v NY po Verrazano Bridge, 2,7 mil dlouhém mostě pojmenovaném po nějakém italském vývozci, údajně prvním známém evropanovi, který vstoupil do newyorského přístavu (tolik údaje pořadatelů – pozn.aut). Parádní je, že už se mě neptá, odkud jsem, jako asi několik set jiných před ním – odevzdáním bundy a dalších věcí jsem totiž odhalil mé původně supertajné tričko vyrobené už před rokem jen pro tento závod, v národních barvách ve střihu vlajky, s nápisem Czech republic. Stejně jako tisíce dalších se tak se ctí a naplno přihlašuji k zemi, odkud pocházím. Je tak pravdou, že tak úplně nectím barvy našeho sportovního týmu BORCI zdar!, tj. modrou a šedou – na svou obranu ale musím napsat, že hned po příjezdu do NY jsem si koupil ve stejných barvách pyžamo, ve kterém jsem spal i v noci před závodem, a už z ČR jsem si dovezl šedý zubní kartáček... Hodně kolegů nastupuje s tričkem s nadepsaným křestním jménem, ví tak, že je čeká po celé trati osobní povzbuzování. Jako vždy se najdou i tací, kteří blbnou po svém - mě asi nejvíc zaujal chlapík, co běžel se dvěma basketbalovými balony a po celé trase maratonu s oběma najednou dribloval! Běžel i King Kong, kterého jsem potkal před startem ve stanu pro závodníky, jak rozmlouvá se svým pro závod běžně oblečeným kamarádem – ten byl velký, chlupatý, s velkou hlavou a velkými zuby, tvářil se, jako by chtěl někoho sežrat... A teď musím popsat toho King Konga...

3.11.2013 – 10:07 hodin newyorského času: Aleluja, je odstartováno! Vybíháme na most, oceňujeme nádherný výhled, jako mockrát poté vytahuji z ledvinky za běhu foťák a vše dokumentuji. I tu loď, co nás zdraví vytryskováním nekonečných proudů vody – Ahóój, Nazdáár, Have a good race! Vyřešil jsem i jeden zapeklitý problém, který mě před startem překvapil – ráno byla strašná zima, a ta ve spojení se silným vichrem, který nás pořád obšťastňoval, neslibovala na mostě příjemné zážitky... A tak jsem, chtě nechtě, prostě poprvé v životě sáhl bez přímého dovolení po cizí věci, v dobré víře, že na zemi položená mikina již není jako věc odložená majetkem předcházejícího vlastníka... Ale běh po mostě se tak stal docela příjemným zážitkem, o to víc, když jsem se na jeho konci opětovně potkal Frantu, s nímž a jeho dcerou jsem se seznámil ještě před startem... Zdravím, děláme foto, následně odhazuji do připravených krabic mikinu a běžím vesele dál... Zatím nikde žádní diváci, tichoučko, ale z dálky slyším pěkný hukot, jakoby od řeky... Hukot se mění v řev a my vbíháme do Brooklynu, mezi diváky... Úplně mě přejel mráz po zádech, myslím, že jsem úplně nadskočil... Běžím těsně kolem lidí, co lidí, kolem davu, nepřetržitě lemující ulice... Lidé křičí, fandí, mávají různými vlajkami, cedulemi s nápisy nebo jenom rukama, které tu a tam nastavují běžcům k plácnutí... Celou dobu přípravy jsem si říkal, jaké to bude, protože zdejší maraton je neskutečným fandění milionů lidí po celé trati pověstný, ale toto mi vyrazilo dech... Užívám si to, fotím, následně úplně letím... Maratónský bůh mě naštěstí osvítil včas a donutil mě podívat se na hodinky, abych zjistil, že tempo, které jsem u lidí nasadil, je šílené, přepálené. Radši se dobrovolně stahuji do středu silnice, kde se člověk parádní atmosféře sice také úplně nevyhne, ale už ho to tak nežene... Hlídám si cedule označujících jednotlivé míle, a dle naučených časů v duchu propočítávám, jak jsem na tom. Po 8 minutách vždy vyhlížím další. „We think in minutes and miles...“. Držím v průměru 8:35 na míli, zatím na úrovni výsledného superčasu. Sice vím, že to až do cíle nevydržím, ale neva. Lidé jsou neskuteční, v docela prudkém stoupání následujícím po metě 10. km na Fourth avenue ještě v Brooklynu se stahují z obou stran ulice víc k sobě a ještě víc tak umocňují fantastickou atmosféru vzájemného souznění, vyvolávající v běžci úplnou euforii, kopec nekopec... Moje velká chvíle, a současně značně povzbuzující, pak přichází někde na 8. nebo 9. deváté míli. Zrovna si říkám, že tady dav docela zhoustl, a najednou slyším někoho hulákat z amplionu na celé kolo: „Čech běží! Čech běží!“. No, asi jsem blbě rozuměl, podobných výrazů v angličtině je víc a člověk se při běhu přeslechne raz dva. „Dámy a pánové, běžec z České republiky..“ Tak přece jen! Zvedám ruku a zdravím neviditelného spíkra, tedy spíše jeho velké reprobedny, kolem kterých právě běžím. „..a nyní Nový Zéland..“ Úžasné... Přebíháme do Queensu, ani tady nás rozhodně lidi nenechali na holičkách... Dobíhám na metu půlmaratonu, čas 1:52:38 – po hradeckém půlmaratonu za 1:43 tři týdny zpátky rozběhnuté dle mých nejsmělejších předpokladů... Tím spíše, že dosavadní osobák je 4:37...

3.11.2013 – 13:15 hodin newyorského času: Z Bronxu se vracíme zpátky na Manhattan. 33. km pryč, a já pořád plný sil, žádná krize, zoufalství, nemožnost uběhnout dalších 20 metrů, nic z toho – zkrátka zažívám dosud nepoznané... Tyto stavy mi tak dávají pořád možnost běžet nejenom poprvé pod 4 hodiny, ale snad i pod 3:50... A to už máme za sebou trasu s profilem pořád malinko do kopce nebo z kopce, a taky pár větších (z pohledu městských maratonů) stoupání... Ale taky běh po First avenue na Manhattanu, to bylo řvoucí peklo... Lidé po obou stranách ve čtyřech řadách, nepopsatelné... Radši to všechno i tady fotím, abych měl důkaz, že se mi to jenom nezdálo... Už v Bronxu míjím běžce toho času při okraji, kulhajících, vykřečovaných... Moc dobře to znám... Blíží se závěr a s ním i známé stoupání ke Guggenheimovu muzeu a následně dosti zvlněný terén v Central parku... Zmíněné stoupání pečlivě zkoumám pohledem před sebou a říkám si: „To dám! Toto mých 3:50 rozhodně neohrozí!“ Mockrát jsem si ho podle popisů mých kolegů v duchu představoval jako nějakou hrůzu, ale v reálu to naštěstí vypadá líp...

3.11.2013 – 13:22 hodin newyorského času: Všechno je najednou jinak. To, co jsem původně viděl a na co si tak najednou věřil, byla sotva třetina onoho obávaného stoupání... Ten zbytek totiž původně nebyl vůbec vidět, a ještě je to tady mnohem prudší... No jo, času 3:50 musím říct papa... Radost mi tady dělají zase hlavně diváci, kromě obvyklého „Czech republic!“ od cizinců slyším hodně i „Češi, do toho!“, „Zaber!“, „Už jenom kousek“ od našich krajanů. Odpovídám „Ahoooj“, nebo „Děkuji“, na víc dech ani síly už teď prostě nemám... Za Guggenheimem navíc už v Central parku následuje krátký, ale ostrý seběh - jojo, to sakra bolelo...

3.11.2013 – 13:55 hodin newyorského času: Je tady závěr! Nohy už moc neslouží, na nějaké zrychlení už v žádném případě nemám, ale pořád aspoň běžím. Čas na metě 40 km ukazuje jasně: 3:41:05. No tak to už musí být pod 4, i kdybych se měl do cíle doplazit po čtyřech! Poprvé v životě! V New Yorku! Mé aktuálně blažené představy trochu kazí fakt, že vedle mě podél diváků běží úplně stejnou rychlostí jako já dívka jménem Gipsy (nebo tak nějak), se jménem napsaným na tričku – a tak jsem toto jméno za poslední kilák slyšel od okolostojících diváků nejméně 150x... Ne, že bych ji takové osobní povzbuzení nepřál, ale proč to mám poslouchat..? Řešení se nabízí, ale snadné taky není – přeběhnout na druhou stranu silnice nečiní obvykle žádný problém, ale když zrovna na tomto místě je tam chodníček, s takovým vysokým patníkem. Souhlasím s kolegou Martinem, že v takovém případě, s tolika kilometry v nohách, by takový patník člověk fakt radši podlezl...

3.11.2013 – 14:02 hodin newyorského času: Paráda, jsem za cílem! Dělám nějaké fotky, nechávám se fotit. Až doma pak zjišťuji, že jsem poslední gel 5 km před cílem úplně nedal, zkrátka něco skončilo na puse místo v puse, a konec jsem tak dobíhal jako čuně – no, ale i to k tomu nakonec patří... Fotím se s medailí, která je opravdu vyvedená. Potkávám Poláka Dariuzse, i s ním dělám foto, a dostávám folii proti prochladnutí. Ale sakra – až teď si uvědomuji, že ztrácet po doběhu čas byla zásadní chyba! Ono totiž doběhnout v úplně mokrém tričku a pak čelit v asi šesti stupních silnému ledovému větru není nic moc... Odcházím si pro věci, ale přichází první, zato pořádná krize, dokonce cítím, jak mi po tváři letí dolů slzy. Blbé prochladnutí.... Pořád je to samý kopeček, nemůžu už moc jít, a věci pořád nikde. V duchu se omlouvám pořadatelům maratonu ve Vídni, kde jsem si stěžoval, že věci na převlečení byly asi 300 metrů za cílem – v NY minimálně kilometr. Naštěstí už vidím auto s označením čísel, do kterých patří i to moje nádherné, v tuto chvíli zase o něco krásnější než kdy předtím. Bunda okamžitě plní svoji výrobcem slibovanou funkci – a najednou je zase všechno OK, vyrážím na hotel... A k tomuto ještě dovětek: není nadto jet v NY metrem s medailí z místního maratonu - tolik gratulací od cizích lidí myslím už v životě nemůžu dostat. Nejlepší ale byla ta starší paní, která si stoupla těsně přede mě, přitom byla tak malá, že dosahovala temenem hlavy sotva po tu medaili, na kterou se upřeně dívala. Nic neříkala, pak poodešla. Najednou se vrátila, a asi z 20ti centimetrové vzdálenosti si ji prohlížela znovu... Ale s takovým výrazem, že jsem čekal, že se každou chvíli musí zeptat: „Už se poprali..?“

4.11.2013 – 9:00 hodin newyorského času: Vracím se na místo cíle, ne snad z nějaké nostalgie, ale kvůli tomu, že je zde k dostání tričko a další věci, s krásným a výstižným nápisem „NYC marathon finischer“. Je sice nespravedlivé, že si to může koupit každý, i ten, kdo to třeba vůbec neběžel, ale byznys je byznys. Já si ale takové tričko zasloužím určitě... I tady jde utratit zase hromada peněz, ale kdyby nic, člověk musí mít aspoň dva dolary na dnešní The New York Times. A protože jsem ještě všechno utratit nestihl a noviny skutečně zakoupil, mám tak listinný důkaz, že jsem zdejší maraton uběhl za 3:53:54. Kdyby jen z tohoto pohledu, těžko to můžu komentovat jinak než: „I love New York!“

Libor