Půlmaraton Moravským krasem očima Petra Kozelky

Vážení přátelé, borci, zdar!

Po několika dnech jsem se rozhodl prolomit hradbu mlčení a sportovní veřejnost seznámit s mou účastí na letošním Půlmaratonu Moravským krasem. Po loňských prvních zkušenostech s běháním jsem se letos koncentroval pouze na jeden závod, a to sice blanenský run, k čemuž jsem směřoval i svou formu. Nemile mě proto zasáhlo sdělení pořadatelů, kteří kvůli opravám průtahu Blanskem přeložili termín závodu na konec října. Toto datum se mi nehodilo ze dvou důvodů - jednak mívám při podzimním běhání strach z kašlíku, a hlavně - jen pár dnů před startovním výstřelem jsme očekávali narození našeho prvního potomka!

Nu což, řekl jsem si. Po porodu hodlám být s mýma holkama pár dní doma, budu mít aspoň čas na trénink. Vy, kteří už máte nějaké děti, jste se museli určitě shovívavě usmát. Ano, běhání se ocitlo už pár týdnů před termínem ne na druhé koleji, řečeno železničářským slovníkem, ale na té koleji, kde postávají ty vyřazené dřevěné vagony, v nichž přespávají bezdomovci.

Ke stratu jsem tedy nastupoval sice s úsměvem, ale s tréninkovým mankem, neboť jsem za předcházejících pět týdnů jednou vyběhl jen jedou a to na pětikilometrovou trasu, abych si vyladil skladbu oblečení. Startovní výstřel jsem každopádně zaslechl v dobrém rozpoložení s vírou, že těch pár stovek letních naběhaných kilometrů se určitě projeví a překonám svůj OR 2:15. A první kilometry mi skutečně vlévaly optimismus do žil. Dýchavičné starce, kterých jsem se držel v minulých ročnících, jsem nechal brzy za sebou a v pohodovém tempu vesele kmitaje nohama jsem upaloval vstříc obrátce na dvanáctém kilometru.

Spokojeně jsem pokýval hlavou, když jsem po obrátce měl o 4 minuty lepší čas než při loňském běhu a postupně jsem stlačoval tempo pod 6 minut na kilometr, což byl jeden z mých cílů. Jenže pak přišel osudný sedmnáctý kilometr. Zrovna jsem uvažoval, jestli zrychlit kilometr nebo dva kilometry před cílem, když se mi zastavily nohy. Křeč se mi zakousla s plnou silnou do obou stehen a už mě nepustila až do cíle. Poslední čtyři kilometry jsem tak absolvoval v čase okolo 40 minut a jen jsem pozoroval, jak mě míjí starci, ženy, děti, běžci s kočárky, ještě starší starci a podivnou technikou běžící žena s mohutným knírem.

Výsledný čas 2:19 se sice nezapíše do análů nejlepších sportovních výkonů ever, ale aspoň mi dává motivací do sezony 2016.

Tak tedy: Tělo tuž - zdraví služ! a nechť vejde mé prohlášení ve známost.

Borci zdar!