Ski classics 2013

Pohádka de Ski

Jak známo, každá pohádka má svého krále. Tím mým je král Vasa. Dávno, dávno před tím, než se prababičky mých prababiček snažily najít galána v jiném kroji tak, aby měli jistotu, že není blízkým příbuzným a nebudou mít spolu hloupé potomky (což oceňuji), uprchl ještě jako švédský šlechtic z dánského zajetí a vydal se do Mory, aby přesvědčil místní sedláky, lidi známé nekompromisní povahou a nechutí se podvolovat, aby povstali proti Dánům. Marně. Vasa musel prchat dál před dánskými pronásledovateli k hranicím s Norskem. Na lyžích. Sedláci v Moře si to mezitím rozmysleli a vyslali 2 nejrychlejší lyžaře, aby Vasu dostihli a přesvědčili ho k návratu do Mory. To se podařilo u obce Sälen, a následoval návrat, po kterém se Vasa postavil v čele osvobozeneckého vojska. Slavně zvítězil, Švédsko od dánské nadvlády osvobodil a stal se králem.

Výše uvedená legenda se stala základem mého vrcholu letošní běžkařské sezóny, Vasově běhu.

Je asi půl šesté ráno, a já se marně snažím dohnat to, to se v noci nepodařilo – aspoň trochu se prospat. Už delší dobu sedím v zadní části Tranzitu řízeného Petrem, hlavním organizátorem naší akce. Míříme do Sälenu, na start největšího, nejslavnějšího a nejdelšího masového běžkařského závodu. Problém je v tom, že místní cesty jsou určeny spíše pro královský kočár a s Tranzitem se moc nepočítá, a tak každých 10 minut pociťuji prásknutí do sedačky po upřímném a hlubokém seznámení našeho vozu se zdejší dírou. Už je mi jasné, že se nejenom zařadím mezi statisíce těch, kteří se s hrdostí postavili na start tohoto těžkého závodu (což jsem měl od počátku v plánu), ale také mezi desetitisíce těch, kteří se tam nechtěně postavili zcela nevyspalí (čemuž jsem se chtěl za každou cenu vyhnout). To Petr (jinak velký běžkařský srdcař) řeší, pokud je zrovna chvíli klid a ticho, jiné záležitosti: „Doufám, že nás zase nenechají odbočit hned na první parkoviště jako loni, z toho je to na start pěkně daleko“. Za chvíli: „Ááá, výborně, už jsme kolem něho projeli, budeme parkovat blíž!“ Mám nevyřčený dotaz: „A kdy se jako vyspím...?“

Nevěřícně se rozhlížím kolem sebe. Ačkoliv Petr splnil svůj slib do puntíku a do prostoru startu nás vyložil ještě před šestou, kolem nás už pobíhají tisíce a tisíce lyžařů. Zkrátka místní folklór být na místě ještě za tmy... Ještě větší překvapení nastává, že od vstupní brány do mně a Honzovi vyhrazeného koridoru se jako had line pěkná fronta. „My jsme tady snad poslední..“, napadá mě. V tom se ubezpečuji i po vstupu do koridoru, když si umisťujeme lyže až na jeho samotném konci. Ale jde o velký omyl – když už bez lyží koridor opouštíme, aby jsme se porozhlédli, fronta ke koridoru je snad dvojnásobná než ta naše. „Ty jo, ti se tam snad nemůžou vlézt“, komentuje to Honza...

Pochoduji po zdejším areálu a zjišťuji, že si prozpěvuji. Atmosféra je úplně démonická, naprostá pohoda davu, jinak se to nazvat nedá. Všichni se usmívají v předtuše velkého zážitku, vyloženě si užívají každý moment. Následně v koridoru se vzájemně vyptáváme, odkud kdo je, pokolikáté jede Vasaloppet, nám z ČR všichni připomínají Jizerskou. Co je pro mě zajímavé, v důsledku brzkého vzbuzení a včasného využití domácí toalety mám vše podstatné vyřešeno a tudíž nemusím do obrovských front k těm pár Toi-Toikám, co sem při příležitosti konání tohoto závodu přistavili. Nebo dokonce do místního blízkého lesíka, cíle těch, kteří v důsledku uvedených okolností mobilní záchodky nepreferují. „Jestli tam půjdete, dávejte si pěkného bacha, kam šlapete“, varuje předem Jarda, který je na Vasáku již potřetí.

Již několik vteřin je naprosté ticho, které může zpovzdálí přehlušit jen hluk prolétající helikoptéry. Předstartovní napětí vrcholí, všichni očekávají, co se bude dít. Dívám se dopředu, pořád nic. Naštěstí se nenaplnily moje obavy, že v místě umístění lyží budou z důvodu přetlaku nějaké problémy, všichni se vešli a jsou v klidu. Tady skutečně platí, že se všichni vzájemně respektují a jeden fandí druhému. Najednou prásk: asi 400 metrů před námi vyletěli reklamní zátarasy a dav, čítající skoro 16 tisíc běžkařů, se vydává na pouť do Mory, dlouhou 90 kilometrů. Mě na cestu vyprovázejí mnohá krásná přání blízkých a známých, některá vtipná a originální: Hela mi popřála k dnešní devadesátce hodně zdraví, štěstí a sil, kterých je na prahu devadesátky obvzlášť potřeba, Pavla že zase bude fandit u TV se svým známým, pravým nefalšovaným Švédem... Tajnou poštou mi byl také doručen vzkaz, že na mě u trati čeká termoska s ještě tajemnějším čajem na posilněnou.. Takže: „Kupředu!“ „Juchůů!“ Nicméně, zatímco čelo závodu okamžitě připomíná utržený vlak, já a všichni spoluobčané na mé úrovni ještě dlouho staré zrezivělé vagóny odstavené na nádraží někde v Horní Dolní. Primární příčinou toho (kromě naší výkonnosti) je skutečnost, že trať po několika set metrech míří k sjezdovce, která se jede směrem do kopce, je skoro 3 kilometry dlouhá, a hlavně je jen pár desítek metrů široká, což způsobuje vytvoření špuntu v podobě obrovské masy lidí, kteří nemají kudy projet. Pod sjezdovkou, a hlavně při pohledu na ni, mohl člověk tak akorát použít známou hlášku pana Petra Čepka alias kominíka, hasiče a člena správní rady z filmu Postřižiny, než začal lézt na komín: „Vzhůru teď!“. Pokud někdo zvolí pravou stranu jako já, hlavně ze začátku ho čeká pěkně strmá střecha. Hlavní sranda je, že se člověk musí vyškrábat o centimetr, následně vší silou zapřít o hůlky a počkat, až se bude moci posunout o další. Ale i v pohádkách stál každý hrad se zakletou princeznou na kopci, takže co... Následně se ale kopec stává laskavější a přívětivější, až běžkař nakonec, ač již udýchán a trošku unaven, přece jenom dosáhne jeho vrcholu – a uvidí ceduli, že do cíle v Moře zbývá ještě 87 kilometrů...

Vasův běh je nejslavnější a asi nejtěžší ze závodů Ski classics, tj. vybraných a zvlášť dotovaných závodů Worldloppetu, hlavních světových běžkařských laufů. V rámci mého vyhlášeného boje proti obezitě jsem se rozhodl objet všechny závody Ski classic, konané do Vasáku. Musím říct, že všechny do jednoho zapadli do mé mozaiky nazvané Pohádka de Ski. Společné jmenovatele jsou obecně známé, obrovské úsilí pořadatelů, výborné zázemí, slavné tratě, nádherné prostředí hor. A hlavně atmosféra, spojená se sportovním a nezměrným nadšení běžkařů, ochotných postoupit a obětovat leccos, aby mohli být tzv. u toho; na úkor vlastních financí, volného času, čerpání dovolené a aktuálního podstatného úbytku fyzických sil. Já ale k výše uvedenému musím zmínit u každého závodu určitá specifika.

Jizerská 50 je pro mě nejbližší ze všech závodů, domovský přístav, srdeční záležitost. Závod, na kterém jsem si poprvé čichnul k běžeckým laufům, jeho atmosféře, možnosti soupeření s partou kamarádů a porovnání s nejlepšími. Poprvé, z pohledu výsledného času a ztráty pořadí, poznal nástrahy klisteru, špatných lyží a nedostatečné skluzné mázy ( bohužel vše v průběhu jednoho ročníku). Je to hodně kopcovitý závod, ale nedám na něj dopustit. Myslím, že pro něj platí to, co pro domov obecně – hodně lidí má kecy, co je tam špatně, jak by to mělo vypadat a co by se mělo ještě udělat a zlepšit, ale ať už to ve finále vypadá jakkoliv, každý na něj v podvědomí myslí a pokud může, s radostí a novým očekáváním se tam vrací. A to je super!

Marcialonga je 70 kilometrů italského nadšení, kdy závodníci jsou nazývání bizoni a diváci, co pamatuji, „tifózi“... Jízda skrz dvě údolí, spoustu malebných vesniček a dav přihlížejících, fandící i bizonům kulhajícím na konci pole... „Dai, dai, Libor, dai“, slyším před sebou, neboť někteří z nich mají u sebe startovní listinu a fandí podle jmen. Taky po cestě nabízejí možnost doplnění energie, kromě obvyklého občerstvení, formou domácího bombardina, místního alkoholického nápoje – pokud dotyčný bizon nabídku přijme, je jeho pití doprovázeno sborovým „áááááááááááá“, s důrazem na konci. Není to ale podle mě rozumný nápad, poslední 3 kilometry jsou do šíleného kopce Cascata do Cavalese - a není hezkého pohledu na zvracejícího běžkaře, teda pardon, bizona.

König-Ludvig-lauf v Německu je závod přesně se hodící do názvu mé reportáže. Událost se koná na počest krále Ludvíka II, člověka přívětivého a mezi lidmi oblíbeného, v pohádkovém a čistém prostředí pomalovaných domečků, s laskavou atmosférou bavorských vesnic. A závod rozhodně dělá panu králi čest. A platilo to speciálně i pro letošní ročník. Král Ludvík byl totiž ke konci života prohlášen za šíleného a nepříčetného – šílené bylo tento rok počasí a téměř nepříčetní někteří závodníci, kteří se museli protrápit hustým sněžením v neregulérních podmínkách. „Zanechá mi to v paměti stopu jako závod beze stopy“, vtipně to zhodnotil Honza.

Příprava je v plném proudu, vleže cvičíme ve fitness. Očima sleduji slečnu Evu, jak jako malá pohádková víla poletuje nad našimi unavenými těly, a čekám na pokyn: „Dobrý, chvilku odpočinek“. Někdy si s ním dává tedy pěkně načas... Eva udílí rady k jednotlivým cvikům, a přitom povzbuzuje: „Makej, makej!“ Na konci vždycky nemůžu, ale co už... Pozoruji totiž výrazné pokroky a je mi jasné jediné – bez ní a odborného tréninku nemám Vasák šanci do 10 hodin dojet...

Jsem zhruba na 30 kilometru, třetině trati, a začínám cítit, že něco není v pořádku. Máme za sebou nekonečné rovinaté úseky, na kterých moc nejely lyže – zvolili jsme totiž klistrovou jistotu, ale ta, jak známo, při soupažích na rovině zrovna na rychlosti nepřidává. Jsem udýchán, jak se snažím vyrovnat svým spolubojovníkům s lyžemi bez klistru, a taky cítím, že jsem to pro dnešek vůbec neodhadl s oblečením, je mi pěkné horko. Ani moc nejsem schopen vnímat nádheru kolem – lidi prohánějící se na skútru, ohníčky u tratí, na kterých místní grilují maso. Přehlédl jsem i paní, která, jak mi pak vyprávěl Marek, dojela na běžkách z nějaké okolní vesničky s termoskami čaje, který pak běžkařům nabízela. Všechno špatné a najednou se u mě sejde v okamžiku, kdy trať před Risberkem neustále stoupá. Takové stoupání jsem nečekal, to mi taky nepřidává. Horko se pořád zvyšuje, do cíle strašně daleko, psychika zlomená, hlava v háji, ruce už cítí tři a půl hodiny soustavné makačky, svou roli už možná hraje i únava z nevyspání. Pořád, pořád do kopce, a krize jak hrom. Začínám vzpomínat na Kamču, která jela Jizerskou po nemoci a po heroickém výkonu popsala svůj stav: „Kdyby nebyli na trati ti lidi, tak se tam normálně rozbrečím“. Já osobně nad tímto řešením nepřemýšlím, jednak jsem chlap a jednak jsem na tom podle mě ještě hůř. Kopec pořád nekončí, je to strašné. A v tuto chvíli mi hlavou bleskne scéna z filmového dokumentu, popisující život a kariéru žokeje Josefa Váni, dokumentu, který je nádhernou oslavou obyčejného lidství. Pan Váňa, jehož práci jsem měl možnost mockrát při Pardubické osobně sledovat a který zasluhuje obrovský respekt, v dotyčné scéně zdolá na běžkách (jaká náhoda) náročný kopec, podívá se do kamery a udýchán prohlásí: „Seru na to“. Pak se podívá ještě jednou: „SERU NA TO!“ Já jsem názoru, že není potřeba vymýšlet něco, co už je vymyšlené - a tak se stalo, že se jednoho pěkného dne uprostřed švédské tajgy dvakrát rozlehne pěkně nahlas česká nadávka, ve stejném pořadí a obsahu, jako uvedeno výše. To byla najednou úleva...

V Evertsbergu po 48 km na občerstvovačce potkávám Honzu. Paráda, uděláme foto! No ale komu říct, ostatní běžci jsou rádi, že jsou rádi, a místní obsluha neví, co má dělat dřív. Nakonec volíme nejednodušší řešení, které se nabízí – sázíme na asi jedenáctiletého místního klučinu, který stojí přímo před námi a rozdává v sáčku umístěné kousky vánočky, pochutiny, která se následně zapíjí místní borůvkovou polévkou Blabär. Podávám mu foťák a anglicky žádám o foto. Chlapec se na mne udiveně podívá, něco se švédsky zeptá. Opakuji svou žádost, ale mám pocit, že tudy cesta nepovede. Ale chlapec naprosto překvapuje – zbývající nerozdané kousky vánočky balí do sáčku, sundává si z hlavy čepici, dává do ní vánočku - a čepici i s vánočkou umisťuje zpátky na hlavu! A jde se fotit... S Honzou maximálně oceňujeme jeho nápaditost – je také nesporné, že tento borec má zkrátka pod čepicí. Následně vrátí foťák, vytáhne z pod čepice svoje vánočky a rozdává je dál. Říkám si, že spousta lidí může mít na hlavě třeba máslo, ale aby tam měl někdo vánočku, to je podle mě originál!

Je nádherné počasí, naprostá pohodička... Krize už je dávno překonána, ve sjezdech jsem si odpočinul, ani horko už mě tak netíží. Lyže jedou dle představ. Konečně si s ostatními vychutnávám závod. I přes jízdu ve velkém davu je to všechno v úplném klidu, občas sice někdo ve sjezdu nebo i na rovince hodí tzv. rybu a trochu si pak zanadává, ale jinak žádné drama. A také pozoruji místní děvčata, seveřanky... Některá pěkná, některá moc pěkná, některá pěkná jenom zezadu... Ale co je nejpodstatnější, všechny se usmívají, ach to je krása... Po jednom ne nějak náročném výjezdu se přede mnou krajina najednou kouzelně otevřela, ucítil jsem krásnou vůni a současně pod sebou uviděl lákavý sjezd do údolí v nádherné hluboké stopě... Dojalo mě to. Vedle mě se vynořila mladá Švédka, minimálně ta z kategorie pěkných. Podívala se na mě a začala se rovnat do vedlejší stopy. Věděl jsem, že tuto příležitost nemůžu propásnout. Zhluboka jsem se nadechl, rozpažil obě ruce a z plna hrdla do údolí zařval: „What a beautiful day!“ Dívčina se začala smát. Myslel jsem, že tím to skončilo, stráň se stejně již začala naklánět. Ale dívčina se také nadechla a zakřičela (trošku pisklavým hlasem, ale neva – pozn.aut.): „Yeeeeeees!“. Očekávaný sjezd jsem absolvoval ( a co jsem vnímal, tak i ona) s bránicí poskakující smíchy. Tento zážitek, ve spojení s ostatními okolnostmi, je pro mě dokonalým naplněním krásného přání, které mi do Švédska poslala v mailu Martina: „Užij si to, Vasův běh je odměna za to, že běžkuješ...“

Čeká mě posledních asi 30 kilometrů, a tak je nejvyšší čas myslet i na konečný výsledný čas. Přiznám se, že jsem profil tratě nějak moc podrobně nestudoval, takže moje odhady nemuseli být zrovna nejpřesnější. Nejdříve jsem chtěl zajet pod 10 hodin, postupně jsem začal být optimističtější. „Co takhle to zkusit pod 9?“ To kluci na netu, občas využívající možnosti sledovat můj pohyb po trati, měli o mých šancích lepší přehled – počítač totiž ukazoval ve stylu běžné navigace i předpokládanou dobu dojezdu do cíle. „Měl jsi tam 9.09, ale pak jsi zrychlil“, informoval po závodě Martin. Kamarádova přítelkyně Ivanka mi popsala pokyny Pavlíka k monitoru: „Pohni si! Dej to pod 9!“. To moje maminka zase měla svoje propočty: „Doufala jsem, že dostaneš rozum a na šedesátém, nejpozději na sedmdesátém kilometru to zabalíš...“

Času mám pořád dost, a tak přemýšlím i nad tím, jestli jsem také někdy něco vyhrál. Mám to! Jindra, kamarád, kterého bych každému přál a který mi ještě pořád utírá běžkařské mléko z brady (a který mi dal na Jizerské 35 minut), mně před závodem na Paprsku nabídl, že jestli ho tam porazím, můžu si celý rok cestou na závody v jeho autě pustit v rádiu stanici, jakou chci... Cha! Asi nepojedem nikam na Slovensko, hrozí totiž, že by musel ve svém autě poslouchat mé oblíbené „Jemné melódie“...

„Musíš pořádně cvičit, chlapče, ať to zvládneš“, zní otcovský hlas nad posilovacím strojem umístěný ve sklepě pana doktora, velmi moudrého, hodného a životem prozkoušeného pána. Pan doktor, jinak taky můj šéf, mi radí a pomáhá stejně dobře teď jako vždy jindy. Jeho pomoc je pro mě nedocenitelná. „Věřím ti“, říká mi před každou akcí... Není pro mě větší motivace - můžu jenom poděkovat osudu, že jsem někoho takového potkal, a snažit se nezklamat...

10, 5, 4, 3, 2 kilometry do cíle. Jedu už na prahu sil, ale nasazené tempo pořád držím. Příprava se vyplácí. Předjíždím jednoho soupeře za druhým, na mnohých už je vidět obrovská únava. Někteří vyloženě melou z posledního... Vyřešil jsem i poslední horký problém – střed pravé boty se mi přicvakl k vázání a nešlo s tím běžet. 12 kilometrů před Morou! O infarkt, tohleto... Poslední kilometry už vidím hlavně mlhu, ale mám možnost jet pod 8:50 - a to se člověk nemůže ptát, kdo je kdo... Konečně vidím věž pravoslavného kostela v Moře, cílová rovina je na dosah. Asi 400 metrů od cíle je poslední malé stoupání na most. Přijíždím k němu, a vidím, že dojíždím několik starších pánů. K těmto mám ohromný respekt a hlubokou úctu, v tomto věku takové výkony... Jindra má pro ně nádherné označení „Profesionální důchodci“. Přes výše uvedené jsem využil jejich zpomalení v kopečku, sám ho úplně vyletěl a dotyčné předjel. „Můžete mě, pánové, klidně porazit jinde..“ A to už jsem v cílové rovině. Ta je nádherná jako závod sám, jako život sám... Je to ale i synonymum toho, že člověk něčeho dosáhne, po čem delší dobu touží, současně tím ale jistou, byť třeba malou, část života končí. Něco jako státnice na vysoké.... Myslím si, že o cílové rovině v Moře by měl někdo napsat píseň - ale aby i při ní se člověk nestyděl mít v očích slzy, také aby byla minimálně stejně líbezná jako ta stará skotská, oslavující Loch Lomond... Projíždím cílem, čas 8.49:11. K vyjádření pocitů si dovolím jako námět použít jednu známou reklamu:„Nikdy bych neobjal toho staršího, trochu vyděšeného, místního pána - nebýt toho, že jsem zrovna ujel Vasák...“

V euforii procházím prostorem určeným pro unavené závodníky, využívám dokonalé organizace a za chvilku už jedu busem vstříc sprše, suchému oblečení a jídlu. Jediné, co mě v tuto chvíli doopravdy mrzí, je to, že o tomto závodě nemůžu říct tatíkovi, určitě by mu to udělalo radost... No ale takový už je život. Přicházím do převlékárny, a k mému překvapení až tady zažívám finále... Normální ulička slávy, všichni gratulují... Přicházím k nejbližšímu volnému místu, které vidím, zrovna u 4 Švédů. Ještě nestačím ani sednout, a už mám od všech gratulaci; vracím jim to. Popisujeme si zážitky, pozoruji je. Ve tváři strašná únava, ale v očích jim to jiskří. Myslím, že u nás nikdo úplně nemůže pochopit, co je Vasův běh pro Švédsko. Jenom jedno číslo: každý rok ho sleduje, nebo se v jakékoli roli účastní, 97% Švédů... Zakladatel série Ski Classics David Nilsson řekl: „Aby ses ve Švédsku stal mužem, musíš odjet Vasův běh. Jinak zůstaneš chlapcem“. No, a tito 4 úžasní chlapíci, stejně jako mnozí další, to dokázali. Devadesátikilometrovou lyžařskou arénu ovládli jako ti nejlepší severští gladiátoři....

Stojím ve sprše, nechávám se omývat horkou vodou. Začínám se bavit verši, které mě zrovna napadají:

Ve Švédsku je masák,

říká se mu Vasák,

prý je dlouhý jako prase

- že bych něco zkusil zase?

Málokdo mi věřil,

s kým bych se já měřil,

proti osudu jsem povstal

a do Mory se dostal!

Ach, to byla sláva, oči byly vlahý,

teď tu stojím v křeči, zase celý nahý...

Do sprchy se nahrnuli další bojovníci, tak musím pomalu končit.

Ach to byla sláva, stejně jako předloni či vloni,

zase to vyhráli oni,

Brink, Aukland, Řezáč,

a letos také Hlaváč.

O náročnosti závodu vypovídá nejenom jistá jednoduchost uvedených veršů, ale i další historka. Je po desáté večer, oslavujeme, ale únava už je znát. Ale ne tolik, abychom si nevšimli, že ještě někdo chybí – naši dva spolubydlící ze Slovenska... „Asi nedojeli v limitu nebo dokonce zůstali v lese“, zní nejčastější tipy (ne vtipy – pozn. aut). Snad až někdy po jedenácté konečně zastavuje před chatou auto, pánové vystupují. Vítáme je. Jeden z nich začal záhy vyprávět své zážitky, jak ho chtěli kvůli nesplnění limitu diskvalifikovat, dva se na něj vrhli, aby mu vzali čip z nohy (na druhý den ráno jich prý bylo už pět), chtěli, aby si sundal číslo: „A prečo, veď to je moje číslo, a čo by povedali súsedia..“, bránil se. Historka, tím spíše v jeho podání, byla opravdu vtipná, pobavil jsem se. Zato jeho kamarád neříkal nic. „Tak co Vasák“, ptají se ho kluci. „Dobre, dobre, niečo pres osem hodín, asi 8.15“. Okamžitě se s Honzou stáváme terčem Jardova šťouchnutí: „Vidíte, hoši, musíte víc trénovat... Starší pán, a jak vám to natřel“. Jenom Markovi, který kolegu na startu a v závodě viděl, se to nezdá. Skutečnost zjistíme až po návratu domů – dotyčný to měl za 10.15. A k tomu já tvrdím jediné - kdo se splete v určení času na trati o dvě hodiny, ten to tam neměl jednoduché... A rozhodně nejel pod své možnosti! Klobouk dolů! Podle mě by měl být nakonec rád, že se vůbec dostal do správné chatky...

Bylo, nebylo... Pohádka de Ski je u konce. Potkal jsem a poznal spoustu skvělých lidí, hodně lidí mi pomohlo. A říkám, že na světě to není jenom hajzl! Dokonce s klidným svědomím mohu učinit závěr - s odkazem na situaci před startem Vasáku – že by jich klidně někdy mohlo být i víc...

SKOL,

Libor

PS: moje oslavy Vasova běhu dopadly lépe než po zmiňovaných státnicích, kdy jsem se probudil před 4 ráno na Svoboďáku na lavičce, a po zjištění, že mi spoluspící bezdomovci nevzali mobil, klíče ani peněženku, jsem se odpotácel na autobus...