29.06.2014 22:19
Na sobotu budou dva běžkaři týmu BORCI zdar! dlouho vzpomínat. Ono je sice hezké v rámci přípravy na závody na kolečkových běžkách mydlit kopce kolem Brna, ale pokud přijde takové zpestření, jako se poštěstilo nám, tak je skutečně co závidět...
S Martinem míjíme majestátní biatlonový stadion v Novém Městě a za chvilku už parkujeme přesně dle předcházejících telefonických pokynů. To ještě netušíme, jak pěkný den nás čeká. Vyhlížíme Adélu Boudíkovou, naši bezpochyby nejlepší laufařku. Tu slečnu jsme znali hlavně z televize a osobně se seznámili až v březnu na Tauplitzu. Adélu zná každý jako usměvavé sluníčko, a někdo přesně takový na nás zpoza plotu vesele mává. "Nazdar kluci!" Vycházeje z naší výkonnosti a aktuálních dovedností, varování dostala hned zkraje důležité: "Adélko, ale do deníku si radši napiš, že v sobotu je prostě úplné volno!" To nám s Marťou u stejného data už notnou dobu svítil vykřičník, na znamení konání jednoho z nejočekávanějších přípravných tréninků..
Ještě se kousek přesunujeme autem, až myslím někam za Sněžné. Je fakt, že výjezdy na kopce kolem hotelu Ski a hlavně pak následné sjezdy by také mohly přinést víc škody než užitku... Původně jsem Adélku nechtěl otravovat s otázkami ohledně techniky a spíš jenom počkat, co mi třeba řekne sama, ale stejně jsem to dlouho nevydržel.. Pravda, ona taky ne... "Libíku, ty hůlky zapichávej blíž k lyžím", radí hned z kraje. "A ty ruky při soupaži tak netahej, normálně do toho řachni a nech je pak odpočívat..." Chvilku pomáhá mně, chvilku Marťovi, jen tak... Neustále probíráme možnosti zlepšení a různých vychytávek. Občas tedy slyšíme i pochvalu, i když u mě mám spíše podezření, že Adélka jenom důsledně dbala na pedagogickou zásadu, která nabádá kantora občas pochválit i toho nejhloupějšího žáka ve třídě...
Za necelou hodinu to otáčíme a vracíme se k autu. Nechávám Adélu s Martinem trochu poodjet a poohlížím se kolem. A to je něco! Slunečné počasí pomáhá krajinu kouzelně osvětlit a našinci se tak nabízí téměř kýčovité výhledy do okolí, vyšňořené do všech možných barev. Normální pohlazení i pro duši statného mládence... Jsem si pak i říkal, jestli by nebylo lepší, kdyby mi už bylo třeba přes devadesát nebo sto a já mohl v klidu v těchto končinách pobývat třeba od jara do podzimu, a jen se tak kochat - nevýhodou by ale na druhou stranu bylo, že by mě už za těchto okolností těch Jizerských 50 asi moc nečekalo...
Po vydatném obědě, u kterého historka střídá historku, a následném rozloučení se vracíme domů. Ve výborné náladě z podařeného dne. Bohatší o zážitky a zkušenosti, které nám už nikdo nevezme. Je prostě dobře, že taky chvilku v této republice není sníh - člověk tak má možnost absolvovat a zažít něco, co v zimním období z objektivních důvodů moc do úvahy nepřipadá...
Libor Hlaváč, BORCI zdar!
